Jiné příběhy
Trocha filosofie
Vždy člověk řeší jen otázku, zda věří nebo nevěří v boha. Člověk se jednoduše rozhodne, že bůh není, že neexistuje a tak prostě pro toho člověka není. Asi bůh tu prostě jen čeká, zda ho člověk uzná vhodným k tomu, aby v jeho existenci uvěřil. Copak se bůh také nemůže rozhodnout, zda příjme existenci nějakého člověka? Proč by měl bůh něco dokazovat člověku, aby člověk v něj uvěřil? Na co asi bůh potřebuje člověka? Pokud je bůh opravdu všemocný, všudypřítomný atd., člověka nějak nepotřebuje. A proč se člověk po celá staletí snaží sám sobě dokazovat existenci či neexistenci boží, kdyby to pro lidi nebylo nějak důležité, nemarnili by čas.
Byl jednou jeden člověk a ten také dumal nad přítomností boží. Nevěděl, zda má v boha věřit anebo přijmout jeho neexistenci. Jednoho dne se rozhodl a dal bohu ultimátum. „Jestli bože jsi, dopřeješ mi týden absolutního pocitu štěstí. Pak v tebe uvěřím, ale nemysli si, že tě budu uctívat v nějaké formě!“
Když to bůh uslyšel, nijak ho to nevzrušilo, takové řeči slyší denně. O jednoho více či méně, časem si sami zvolí cestu i bez důkazů. Ale nikdo neví proč, jestli z dlouhé chvíle či nějakého jiného záměru, bůh tohoto člověka vyslyšel. Dopřál mu, co žádal, dal mu týden absolutního pocitu štěstí. Člověk si toho byl vědom. To, co se mu dělo celý týden, bylo tak neuvěřitelné, že to musela být boží vůle. Po týdnu se vše dostalo do starých kolejí a člověk jsi řekl: „Bůh existuje, ale neslíbil jsem mu nic, nebude se mu přece klanět jen proto, že vím o jeho existenci.“
Bůh jak tak toho člověka pozoroval, ani nechtěl, aby se mu klaněl a uctíval ho, už tak toho má dost od příliš povrchních lidí, co to dělají celý den jen pro jistotu, co kdyby bůh existoval. Bůh také věděl, že mu to tenhle člověk neslíbil. Pýcha tohoto člověka se bohu svým způsobem líbila.
Jenže člověk ve svém rozhovoru pokračoval: „ Tak si bože, buď když se ti chce být, klidně si existuj. Víra v tebe pro mě nic neznamená.“ A šel domů jako by se nic nestalo.
Bůh tyhle výlevy slyšel mnohokrát a nijak se tím nevzrušoval. Jen pro něho tenhle člověk přestal existovat. Už tenhle člověk, který o boha také nestojí, nebyl součástí boží všudypřítomnosti.
Ze začátku to člověk nijak nepociťoval, jen se trochu bál božího trestu. Když byl malé dítě, pořád mu někdo četl či vykládal o lidech, kteří boha rozhněvali a pak je zlý a nesmiřitelný bůh tvrdě potrestal. Vždy jsi říkal, že to jsou tlachy bojácných, ale teď když věděl, se začal bát. Čas plynul a nic významného a krutého se mu nestalo. Tak jsi řekl, že asi bůh přece jen neexistuje, že vše byla jen neuvěřitelná náhoda. Hodně se mu ulevilo, hodně se bál trestu, i když jsi to nechtěl připustit. Ale když teda bůh neexistuje, není se čeho bát. Pocítil opět štěstí klidu.
Jenže zbytky boží přítomnosti z člověka postupně vyprchaly a člověk začal být neklidný. Nějak se mu nedařilo vše, jak chtěl. Říkal si, špatné období, to se časem obrátí. Ale problémy narůstaly. Byly to jen drobnosti, malé nehody – doma, v práci, ale bylo jich čím dál více. Řekl jsi, že to chce odpočinek, že je přepracovaný a vzal si dlouhou dovolenou. Pořád měl pocit, že mu něco chybí, nic ho pořádně netěšilo, nedovedl se radovat z ničeho. Začal pociťovat prázdnotu. Prázdnotu života, prázdnotu všude kolem, prázdnotu uvnitř sebe. Život neměl smysl. Začal tedy hledat něco, co by tu prázdnotu zmenšilo. Začal pít. Ze začátku to pomáhalo, ale ta nesmyslná prázdnota pohltila i tento požitek. A protože tento člověk měl silnou vůli a alkohol ho nezabil, přestal pít. Začal žít normálně, začal znovu chodit do práce, pravidelně cvičit, jedl, chodil s kamarády ven. Do všeho se nutil, jen aby správně fungoval, ale ten pocit prázdnoty ho pomalu ničil. Nikdo si toho nevšímal. V prázdnotě žije spousta lidí, a mnozí ji přijali za samozřejmost. Svým způsobem prázdný život se stál jistým trendem doby, ale tenhle člověk jí vnímal a cítil, že takhle nemůže žít. Bohu(dík)žel tenhle člověk poznal krásu života, a proto se nemohl zabít ani jinak usilovat o svůj život. Šel ven a sedl si v lese na pařez, bylo po dešti. Pozoroval vše kolem, vše bylo očištěno deštěm, mělo to punc znovuzrození. Také toužil po této očistě, ale už bylo po dešti. Jen kapky na listech dávali naději. Upřeně pozoroval kapky. Některé tvořily listům diadémy, některé visely jen na vlastní tenoučké nitce vody, jiné padaly do kaluže vody a stávaly se její součástí. Ta jediná kapka se stala součástí nekonečné věčnosti vody a časem se tu objeví zase. Pozoroval tu kapku a chtěl být kapkou ani nevěděl proč. Být tou kapkou ho naplňovalo pocitem celistvosti. Jeho mysl uchopila vzpomínka. Vzpomínka na boha. Náhle pochopil. Přestal být součástí boží. Bůh nepotřebuje trestat. Prostě pro boha přestane člověk existovat. Začal plakat a jeho slzy se staly součástí očistných vod. Poprvé v životě poklekl. Nebyl to poklek člověka toužícího po odpuštění, ale člověka, který nejen věděl ale i porozuměl. Tak jak věděl, že bůh existuje, přestože pro něho přestal existovat. Věděl, že teď on musí hledat, že hledání bude dlouhé. Najít boha je těžké. Musí bohu dokázat, že jako člověk existuje a touží po boží přítomnosti, že chce být jeho součástí. Chce pociťovat přítomnost boží v každé kapce vody, v každém hnutí mysli, chce přijmout to, co mu bylo nabízeno a on to odmrštil. Ví, že ho bude hledat roky, desetiletí a možná dřív umře, ale také ví, že díky hledání se zčásti naplní jeho duše. Ví, že hledání nese stopy boží.
Obraz
Teď leží upoután na lůžko. Nemůže pohnout žádnou částí těla. I slova mu byla ukradena. Se vším by se smířil, ale že necítí své ruce, že nemůže pohnout ani jediným prstem, to byla rána, která ho trýzní a dohnala by ho k smrti, ale to mu nedovolí jeho mozek. Mozek mu nedovolí umřít. Mozek? Spíše jeden obraz. Ta jediná myšlenka, která ho ničí a přitom poutá k životu. Posledních pár tahů štětcem, které už nikdy neudělá.
Jeho obraz teď leží v ateliéru nedokončen. Půlku svého života mu obětoval. Žil sám ve svém atelieru. Pilně studoval všechny možnosti olejomalby. Ponořil se do hlubin tajemství dávných mistrů. Mnohokrát proklínal a nenáviděl da Vinciho, že s vědomostmi dělal drahoty. Ano, toužil ho trumfnout. Jeho poslední obraz by to dokázal. Historici by ho srovnávali s da Vincim. Ale teď je to jen další abstraktní mazanice. Možná budou žasnout nad čistotou a krásou barev, ale neuvidí ten celý svět v obraze. Neuvidí… Proč jen jsem nemohl udělat těch pár tahů. Celé dva roky my trvalo, než jsem jej uviděl a našel. Proč mi to mé tělo nedovolilo.
Byl jsem v atelieru celý den jako vždycky. Moc dobře my nebylo, ale to poslední dobou nebyla žádná novinka. Pozoroval jsem svůj obraz, už byl v konečné fázi. V té prokleté fázi, kdy cítil, že to bude dobrý obraz, že bude přesně takový, jaký jste ho chtěli mít. Jen ho dokončit, dokončit těch pár tahů. Člověk, ale nesmí spěchat, musí přesně vědět jaké tahy udělat. Nesmí to teď uspěchat, jinak by to mohl být jen další výborný obraz, ale ne ten jediný obraz. Ne ten obraz, o kterém každý malíř sní. Chce to rozvahu a klid, jinak zničí smysl posledních dvacet let svého života. Dvacet let trvalo, než došel k tomuto okamžiku. Hodně studoval, hodně zkoumal své nitro i svět. Těch knih co přečetl, těch pokusů, co učinil. Musel pro obraz obětovat všechno – manželství (ještě že neměl děti) postupem času i své přátelé. Nemohl se odpoutat od té myšlenky, pořád viděl před očima obraz. Ani tak neviděl, spíše cítil. Vnímal ho všemi póry svého těla, ale neviděl ho. Musel se pídit celých dvacet let, aby uviděl. Vlastně ho poprvé viděl, až teď. Jen ještě těch pár tahů a uvidí ho všichni. Všichni uvidí obraz tisíce obrazů.
Jeho Alef bude dokončen. Je nedočkavý. Musí se uklidnit. Nějak se mu třepe ruka. Hlavně klid. Trochu ruku procvičí. Zase ztrácí cit. To není dobré, hlavně klid. Musí se uvolnit. Jeho tělo to musí vydržet. Občas sice vykašlává krev a v noci mu tuhne celé tělo, ale až dokončí obraz, tak si dlouho odpočine a všechno se vrátí do normálu. Nádech, výdech, zavři oči a dívej se na ty tahy, v hlavě je vidíš tak jasně, uvolni se, otevři oči a maluj.
Jak dlouho tu ležím na zemi, co se mi stalo, nemůžu se hýbat. Ach, můj obraz, musím ho dokončit. Nemůžu se hnout. Pomoc! Můj hlas, kde je můj hlas. To snad není možné, proč teď. Teď tady umřu. Tak teď jdou na mě mdloby. To bude lepší, umřít a nevědět o tom.
Kde to jsem? Proč se nemůžu hnout? A už si vzpomínám. Maloval jsem a omdlel jsem, ale jak jsem se dostal do nemocnice a co mi je. Proč se nemůžu hnout. Potřebuji jít do ateliéru. Musím ho dokončit. Kdo to sedí v křesle. Ach Daniela, ta praštěná, příliš zvědavá sousedka. A já ji teď mám vděčit za život!! Konečně je tu doktor. Cože já už tu ležím týden v bezvědomí a dva dny jsem ležel v atelieru, než mě našli. Mám celkovou otravu organismu. Budu někdy hýbat rukama? Říká naděje tu je, ale, ale jeho hlas, jeho tělo říká, je příliš pozdě, ten už nevstane. Už mě odepsal.
Jsem odepsaný, nedokončil jsem svůj obraz. Ani jsem nenechal žádné poznámky, nikdo nebude vědět, co v něm hledat. To tenkrát nebyl dobrý nápad všechny je spálit. Cha, cha! To byl zase jeden z da Vinciovských záchvatů. On se svými poznámkami chlubil, byl pyšný na svoji genialitu. Dělal z nich velké tajemství, psal si je zrcadlově obráceně. Jako by nechtěl, aby je někdy někdo četl. Když už byl tak geniální, proč zvolil tak primitivní techniku. Pokud nechtěl, aby to někdo četl, proč nevytvořil složitější kód? Protože chtěl, aby to bylo čteno, aby byl považován za genia. Nečitelností na první pohled vyvolal větší touhu číst. TO BYLO GENIÁLNÍ. Já své poznámky spálil, nikdo tak nepozná mou genialitu. Zůstanu v očích světa jen druhořadým mazalem, jako je jich všude kolem habaděj. Ale možná se někdo najde, kdo pochopí, co jsem se snažil namalovat, stačí, aby viděl mou knihovnu. Ty knihy můžou ukázat cestu k mému obrazu. Ale kdo by se o mě zajímal, když patřili jen druhořadému mazalovi. Také by si mohl všechno špatně spojit a vyložit. Jo, pro spoustu lidí bude Mona Lisa jen potenciálním portrétem chlapa. Lidé myslí jen genitáliemi a nenapadne je, že vůbec nešlo o portrét člověka. Že vlastně nešlo vůbec o portrét. Možná, že je dobře, že jsem ten obraz nedokončil, většina lidí by stejně neviděla to, co by na něm bylo vidět a i když by viděli, nedovedli by to uchopit a poznat. Možná by se někdo našel. Kdo by vše uviděl. Takový člověk to ale nemusí vidět na obraze, protože už to poznal, viděl ve své duši.
Takže jsem obětoval dvacet let svého života pro nic. Pro nic, které se stalo ničím pro pár tahů. Ne, tomu nevěřím! Ten obraz jsem maloval pro sebe. Ano, chtěl jsem, aby lidé poznali to co já, aby pochopili, ale každý člověk musí kráčet svou cestou. Ano, ten obraz je tu pro mě. Já jsem to nepochopil. Dvacet let kráčím po té cestě a nechápal ji. Teď mi stačí, že vím, že bych to dokázal. Nic jsem neobětoval, žádných dvacet let, to nebyla oběť. Bylo to dvacet let štěstí, niterného pocitu nádhery a radosti, vzrušení z hledání, vzrušení z odhalování vlastního života, dvacet let hledání duše, dvacet let odhalování své duše, duše celého světa. Bylo to šťastných dvacet let. Už nepotřebuji ty tahy. Celý obraz mám teď před očima. Vše je jeho součástí a vše je mou součástí. Ten obraz byl mojí cestou. Ještě, že jsem našel tenkrát odvahu kráčet po této cestě. Teď můžu kráčet po jiné.
Žil sám
Žil sám. Ani tak sám jako osamoceně. Žil s psiskem ve velkém bytě.
Žil sám. Chodil do hospody, aby nebyl sám a přesto tam seděl osamocen. Hodně pil. A aby jen tak neseděl, hrál bedny. Hodně hrál. Možná proto s ním v hospodě nikdo moc nemluvil.
Ještěže měl psa. Aspoň někdo ho potřeboval. Byl to vděčný pes. Šťastný z jakékoliv pozornosti. Jeho pán byl nahluchlý, ale jemu to nevadilo. Nikomu to nevadilo.
Vadilo to jen jemu samotnému. Trápil se. Byl s toho hodně nervózní. Jeho nervozita podporovaná jeho cholerickou náturou vadila všem okolo. Všichni ho opustili. A tak byl sám.
Jednoho dne ráno vstal a zjistil, že už vůbec neslyší. „já neslyším. Já vůbec neslyším.“ Říkal všem okolo. Ale okolí to nebralo vážně, vždyť reagoval normálně. Když na něho mluvili, tak on odpovídal. Nebylo to tak zlé. Tak jako vždy, museli trochu víc nahlas mluvit. O nic více než předtím.
Po dlouhé době se odhodlal jít k doktorovi. Bílé pláště mu naháněly hrůzu. Paní doktorka hopovala na vyšetření hlavy. Nešel tam. Ještě větší hrůzu měl z řešení problémů.
Neřešil to. Žil sám s jistotou, že vůbec neslyší. Ještě více pil.
Jednoho dne na dveře jeho bytu zaklepal soused. Přišel si stěžovat na psa, který tentokrát byl příliš hlasitý pro uši okolí. Nikdo nebyl doma. Jen pes. Soused odešel. Pes dlouho štěkal, ale už nemohl. Nejedl, nepil, jen kňučel.
Jen slídivé sousedce, která věděla o každém pohybu v domě, to nedalo, jak to že nevenčí psa. To jediné vždy pravidelně dělal. Měla klíče. Nakoukla do bytu. Musela vyvětrat. Pes smutně ležel u svého páníčka a nebyl už schopen ani kňučet.
Zemřel sám.
Demonstračka
Pokoj. Zem. Vidím, jak židle prodlužuje své nohy v odrazu lina. Nekonečno. Klid. Hudba. Je mi těžko. Za chvíli budu spát. Tenhle pohled je zvláštní, ta perspektiva. Odraz je pravdivější než skutečnost. Nádherná hudba na odchod. Don Giovanni mě provázel po celý život. Slzy už nepadají, nekutálejí se po tváři. Už je rozhodnuto. Anebo ne. Já nechci. Ale proč ne? Je to zvláštní pocit jak ostří prochází kůží a nahmatává ty jemné stěny cév. Jak se zbarví tou barvou vášně i nenávisti. Hlavně podélně. Žádné amatérské přes.
Chce se mi spát, ale přesto se snažím mít oči otevřené. Vím, že spánek vše odnese, ale něco ve mně to nechce. Co mě to přitahuje, drží na tom zatraceném nechutném světě, plném svinstva. Člověk je sám. Chce se mi spát. Ještě ne. Slyším zedníka chodit po lešení. Ještě že mám stažené rolety. Kroky, zvuk aut. Pod postelí jsou chuchvalce prachu. Asi je nezametu. Ta židle – dobrý obraz. Zbytečnost. Na, co. Je to zbytečnost. Stejně jako vše o, co se zajímám. Zavřu oči a budu poslouchat. Zachvili se propadne peklu. Já taky.
Připadá mi, že tu něco je. Stojí za mnou. Cítím jeho lítost a nepochopení. Vznáším se, pluji jinam, vnímám světlo. To je nádhera. Slyším hlasy. Jsou čím dál hlasitější, plnější. Začínám rozumět. Říkají: „…ale jenom další demonstračka. Bude v pořádku.“